THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Začátek neveselý, v duši sychravo. Můj první dojem ze znovuzrození brazilské ANGRY (ne kávy, i když taková dobrá brazilská kávička, nemá někdo chuť?) byl totiž, mírně řečeno, rozpačitý. Odchodem tří členů jakoby se nějak vytratil ten jedinečný duch předchozích tří záseků. Lví podíl nutno přičíst také změně producenta a nahrávacího studia. Každopádně současná ANGRA, byť se evidentně snaží vycházet ze stejných ingrediencí, vaří už trochu jinou polívčičku. Zda sladší či kyselejší, nechám na chuťových buňkách případných posluchačů.
Vezměme si na paškál nejprve nově příchozí. V první řadě tedy nový zpěvák Edu Falaschi (za Andreho Matose). Jeho angažování bylo zřejmě dobrým krokem, protože disponuje sytým a pevným hlasem, prostým pěveckých manýr jeho předchůdce, na druhou stranu zase snadno zaměnitelným se spoustou jiných kovových slavíčků. Druhým nováčkem je bubeník Arquiles Priester (za Ricarda Confessoriho). Hraje samozřejmě precizně, ovšem v jeho hře téměř postrádám latinské prvky, pro Angru v minulosti tak důležité a tak typické. Na několik podobných pasáží v průběhu desky sice narazíte ("Unholy War" nebo "Judgement Day"), vždy však opakují vzorce známé z minulosti a navíc působí jakoby nuceně. Zřejmě aby se neřeklo a fanoušek zůstal celý (čili pozorný). Třetí do mariáše, basák Felipe Andreoli (za Luise Mariuttiho), se blýsne skvělou pasáží v "Unholy War", jinak příliš prostoru nedostává.
Tak a zvuk. Je čistý, kulatý, jak se na speedovou produkci sluší. Však je pod ním také podepsán Dennis Ward (modří tuší, že kromě produkování taky mačká tlusté stuny u PINK CREAM 69). Není to ovšem slušivě originální zvukový kabátek, který skupině ušil Sasha Paeth (taky vám asi nemusím připomínat koho ten produkoval, ani jeho kytarový příspěvek v HEAVENS GATE). No, zanechme planých vzpomínek a pojďme k materiálu. Úvod má v moci klasické intro "In Excelsis" a po něm první šleha - "Nova Era". Kvapík, který hned na úvod odkrývá všechny karty skupiny lícem vzhůru. Především, že Edu nemá s výškou problémy, že zdatně nabere i jemný odstín barvy svého předchůdce - to jsou ta esa. Bubny jsou ale dost monotóní, přece jen Ricardo hrál mnohem pestřeji i v rychlovkách (jeho extempore na vrcholu ANGRY - desce "Holy Land" - snad ani radši nepřipomínat!). O programování kláves se tentokrát starají oba kytaristé. Ač však dělají, co je v jejich silách, není to ono. Tady Andre (a Sasha) chybí snad nejvíc. Ovšem hit hnedle na začátek, o tom není sporu. "Millenium Sun" se vyplouží „po Angrovsku“, v polovině se láme. Nutno pochválit především sóla, ve vybrnkávání až ANNIHILATORského střihu. Nechci se rozepisovat o každé písničce zvlášť, takže se spokojme s konstatováním, že materiál je skvěle zahraný, zazpívaný, zprodukovaný, jen zní zkrátka jinak. Po variacích na Chopina jsme na konci.
Pokud se na ANGRU podíváte nezatíženi minulostí, zřejmě se vám bude jejich pojetí metalu pozdávat. Pokud jste nenáviděli hlasový projev Andreho Matose, budete asi nadšeni. Upřímně se snažím dívat na brazilskou květinku jako na malé poupátkou, sympatické svou snahou o nový začátek. A i když si osobně dovolím nadále upřednostňovat éru s Matosem za mikrofonem, protože jeho hlas dával kapele nezaměnitelný ksicht, byť si na něj člověk musel nějakou dobu zvykat (o jeho drtivém skladatelsko-aranžérském vkladu a smyslu pro hitový refrén nemluvě), je výsledné bodování, přes všechny výtky, přece jen vysoké. Stále se totiž jedná o záležitost převyšující minimálně o deset hlav všechny ty bezpohlavní vykradače hrobek metalové minulosti typu HAMERFALL, FREEDOM CALL a… (dosaďte dle libosti!).
ANGRA se znovuzrodila. Na vlastních nohách stojí pevně a hrdě, jen mám takový pocit, že přes neoddiskutovatelnou kvalitu materiálu tomu něco chybí. Možná jsem až příliš fixován na příspěvky Andrého Matose, nevím. Počkejme s čím se vytasí jeho SHAMAN a jak dopadne souboj na dálku mezi oběma kohouty.
7,5 / 10
Edu Falaschi
- vokály
Kiko Loureiro
- kytara
Rafael Bittencount
- kytara
Felipe Andreoli
- basa
Aquiles Priester
- bicí
1. In Excelsis
2. Nova Era
3. Millennium Sun
4. Acid Rain
5. Heroes of Sand
6. Unholy Wars
7. Rebirth
8. Judgement Day
9. Running Alone
10. Visions Prelude
Cycles of Pain (2023)
Omni (2018)
Secret Garden (2014)
Aqua (2010)
Aurora Consurgens (2006)
Temple of Shadows (2004)
Rebirth (2001)
Acid Rain (demo singl) (2001)
Fireworks (1998)
Lisbon (singl) (1998)
Holy Live (1997)
Holy Land (1996)
Evil Warning (EP) (1994)
Angels Cry (1993)
Reaching Horizons (demo) (1992)
Vydáno: 2001
Vydavatel: SPV/Steamhammer
Stopáž: 52:47
Produkce: Dennis Ward
Studio: House Of Audio Studios (Německo) a Anonimato Studios (Brazílie)
Naozaj skvelý album v rámci žánru, proste originálne postupy a melódie. Ale nasledujúci Temple Of Shadows je oveľa lepší, priam geniálny.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.